Stín Hirošimy a konec světa (Václav Cílek)

Autor: Sokratov inštitút | 15.11.2013 o 7:00 | Karma článku: 11,61 | Prečítané:  533x

Zkusím navrhnout, že příběh starého strachu, na který jsme již zapomněli a hlavně chtěli zapomenout, pokračuje a dál ovlivňuje naše životy. Strach zůstal, ale jeho počátky se v ruchu současnosti ztratily. Jean Dulemeau však ve svých studiích o historii strachu na západě ukazuje, že strach nemizí, ale občas někam zaleze a pár let či desetiletí není vidět.

Po konci druhé světové války se dlouhá řada významných psychologů a sociologů zabývala individuálním i kolektivním strachem z nukleární války. Vypadá to tak, že Hirošima uvolnila nejenom jadernou energii, ale také psychologickou a že svět a historie strachu už nikdy nebyly jako dřív. Automaticky jsme předpokládali, že když pominula hrozba studené války, tak s ní odešel i strach a že na výsledky pracných a důmyslných studií na toto téma můžeme zapomenout.

Shierry Weber Nicholsen ve své knize "Láska k přírodě a konec světa" (MIT, 2002) ukazuje jiný obrázek. Strach z jaderné katastrofy byl od počátku spjat s vidinou ekologické katastrofy. Fotografie a filmy ukazovaly holé stromy, spálenou půdu, radioaktivitou zamořenou půdu a zničené prameny. Jaderné zbraně zmizely z našeho života, ale ekologie, tsunami, povodně a hurikány ne. Hirošima nám ukázala, že konec světa je možný a že souvisí s koncem přírody. Dnes jdeme na věc z druhého konce - vnímáme degradaci přírodního prostředí a to v nás aktivuje strach z konce světa.

Robert Jay Lifton, že člověk má dvě já - to první nazývá "měřitelné já" a jedná se o běžné, každodenní já, které se dívá na televizi a chodí do práce. Druhému já říká "apokalyptické já" a to v sobě obsahuje vize, sny, pocity krásy, ale i temné oblasti strachů a hrůz - z porušení nějakého zákazu, viny či nemožnosti dosáhnout ospravedlnění či spasení.

Každodenní já si můžeme představit jako domeček, ve kterém bydlí apokalyptické já. Domeček je tím pevnější a stabilnější, čím víc jsme spjati se zemí, tradicí a kulturou. Ale pokud mizí vztah ke krajině, domovu, národu, náboženským hodnotám a starým zvykům, tak tento je domeček stále víc tenčí a křehčí. Nakonec se člověk, tedy jeho apokalyptické já, ocitá v situaci hlemýždě bez skořápky, nahé ústřice a strach začíná propukat plnou silou. To si myslím je naše současná situace, která má určitě řadu vnějších příčin jako je vyčerpávání a znehodnocování přírodních zdrojů, ale i vnitřních důvodů - spotřební globalizaci, která korodovala ochranný štít tradičního života.

Apokalyptické já by v tomto případě šlo zklidnit dvěma způsoby. Oba známe jako významná současná hnutí. Tím prvním je péče o přírodu a půdu. Co když to doopravdy funguje tak, že někdo (nejspíš Lesy ČR) velkoryse vykácí les a my dostaneme strach? Druhou cestou je starost o domov. Co když funguje tak, že si poslechneme cimbálovou muziku, vysadíme alej, vyčistíme studánku a tím zaženeme stín Hirošimy?

Václav Cílek

Autor je lektorom Sokratovho inštitútu

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Prieskum: SaS predbehla v preferenciách SNS, do parlamentu by sa dostalo aj KDH

Ak by sa parlamentné voľby konali počas predchádzajúceho víkendu, súčasná koalícia by v parlamente získala 69 mandátov.

PLUS

Prečo treba chrípku vypotiť?

Mnoho ľudí netuší, čo znamená zvýšená teplota a prečo je pre telo vlastne užitočná.

EKONOMIKA

Ak poslúchnete Fica a vyhodíte faktúru za elektrinu, môžete mať problémy

Pri nezaplatení môže dôjsť k vymáhaniu.


Už ste čítali?