Stín Hirošimy a konec světa (Václav Cílek)

Autor: Sokratov inštitút | 15.11.2013 o 7:00 | Karma článku: 11,61 | Prečítané:  531x

Zkusím navrhnout, že příběh starého strachu, na který jsme již zapomněli a hlavně chtěli zapomenout, pokračuje a dál ovlivňuje naše životy. Strach zůstal, ale jeho počátky se v ruchu současnosti ztratily. Jean Dulemeau však ve svých studiích o historii strachu na západě ukazuje, že strach nemizí, ale občas někam zaleze a pár let či desetiletí není vidět.

Po konci druhé světové války se dlouhá řada významných psychologů a sociologů zabývala individuálním i kolektivním strachem z nukleární války. Vypadá to tak, že Hirošima uvolnila nejenom jadernou energii, ale také psychologickou a že svět a historie strachu už nikdy nebyly jako dřív. Automaticky jsme předpokládali, že když pominula hrozba studené války, tak s ní odešel i strach a že na výsledky pracných a důmyslných studií na toto téma můžeme zapomenout.

Shierry Weber Nicholsen ve své knize "Láska k přírodě a konec světa" (MIT, 2002) ukazuje jiný obrázek. Strach z jaderné katastrofy byl od počátku spjat s vidinou ekologické katastrofy. Fotografie a filmy ukazovaly holé stromy, spálenou půdu, radioaktivitou zamořenou půdu a zničené prameny. Jaderné zbraně zmizely z našeho života, ale ekologie, tsunami, povodně a hurikány ne. Hirošima nám ukázala, že konec světa je možný a že souvisí s koncem přírody. Dnes jdeme na věc z druhého konce - vnímáme degradaci přírodního prostředí a to v nás aktivuje strach z konce světa.

Robert Jay Lifton, že člověk má dvě já - to první nazývá "měřitelné já" a jedná se o běžné, každodenní já, které se dívá na televizi a chodí do práce. Druhému já říká "apokalyptické já" a to v sobě obsahuje vize, sny, pocity krásy, ale i temné oblasti strachů a hrůz - z porušení nějakého zákazu, viny či nemožnosti dosáhnout ospravedlnění či spasení.

Každodenní já si můžeme představit jako domeček, ve kterém bydlí apokalyptické já. Domeček je tím pevnější a stabilnější, čím víc jsme spjati se zemí, tradicí a kulturou. Ale pokud mizí vztah ke krajině, domovu, národu, náboženským hodnotám a starým zvykům, tak tento je domeček stále víc tenčí a křehčí. Nakonec se člověk, tedy jeho apokalyptické já, ocitá v situaci hlemýždě bez skořápky, nahé ústřice a strach začíná propukat plnou silou. To si myslím je naše současná situace, která má určitě řadu vnějších příčin jako je vyčerpávání a znehodnocování přírodních zdrojů, ale i vnitřních důvodů - spotřební globalizaci, která korodovala ochranný štít tradičního života.

Apokalyptické já by v tomto případě šlo zklidnit dvěma způsoby. Oba známe jako významná současná hnutí. Tím prvním je péče o přírodu a půdu. Co když to doopravdy funguje tak, že někdo (nejspíš Lesy ČR) velkoryse vykácí les a my dostaneme strach? Druhou cestou je starost o domov. Co když funguje tak, že si poslechneme cimbálovou muziku, vysadíme alej, vyčistíme studánku a tím zaženeme stín Hirošimy?

Václav Cílek

Autor je lektorom Sokratovho inštitútu

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Harabin uniká disciplinárnym trestom

Sudcovi hrozí pokuta, preradenie na súd nižšieho stupňa, ale aj strata talára. Kolegovia ho zatiaľ ani raz neuznali za vinného.

KOMENTÁRE

Ako Danko začal mať problém s kebabom

Keď to hovoril Breivik, vraveli sme, že mu straší vo veži.


Už ste čítali?